sobota 10. března 2018

Takové malé doznání



Hezké sobotní poledne všem kteří ke mě třeba po dlouhé době zavítají,
dlouho ale opravdu dlouho jsem tu nebyla.Dějí se teď okolo mě věci nějakým divným spádem,
cítím se jak když to ani nejsem já a trvá to už nějaký týden.
Na konci minulého roku zemřela partnerova maminka,o kterou jsem asi 9 let celodenně pečovala.
To trápení které byly poslední dny doma když už na tom byla velice špatně bylo
příšerné a i když jsem si dřív myslela,že mě to nijak nesebere tak sebralo,semlelo a bylo to všechno šílený víc než jsem si mohla představit.
Hned jsem musela naskočit do práce ,nezůstávat žádné zbytečné dny doma a protože
mám od malička problém s kyčlemi a nemůžu dělat například 12hod.směny na nohou
vzala jsem nabídku recepční v zemědělském muzeu v Praze.
Lidi vynikající,hlavně zaměstnanci muzea příjemní,chodila jsem tam ráda 
a těšila se na přislíbenou smlouvu na hlavní pracovní poměr.
Uběhl jeden měsíc,pak druhý a třetí už se mi opravdu nelíbilo pracovat pouze brigádně 
a tak jsem tlačila na firmu ,ale vše se protahovalo a komplikovalo
a já jsem nakonec odešla ještě ve zkušební době.
Se zkušenostmi co mám v pečování o mamku mne oslovila práce pečovatelky v dopmově seniorů.I nástupní plat vynikající,domov je sám o sobě pěkně zařízený spíše soukromého rázu,šla jsem do toho.
I když vím,jaké utrpení jsem si někdy prožila v domácím pečování,
měla jsem si opravdu asi nejdřív vše promyslet a nebo si nafackovat za takové rozhodnutí.
Lituji ty lidi,lituji je za to jak nedůstojný život tam musí žít a jak jsou rádi za každé milé slovo,za každý úsměv.Je to dřina,je to tahání nemohoucích lidí a smekám před těmi kdo to dělá dlouhodobě.
Najednou se připlížila špatná nálada,nechtělo se mi nikam jít,ani se projít,ani ráno vstát,
nechtěla jsem doma nic dělat,vařit,uklízet,jít třeba do kina...
Neměla jsem radost a pocit něčeho pěkného z ničeho.
Jasně člověk se musí zvednout a do práce jít,udělat nutné věci které prostě musí,
nějakou dobu to šlo,ale najednou to nešlo,sesypala jsem se a jen brečela.
Nejde mi to ani vysvětlit jak se člověk cítí a co prožívá,ale věřím,že to postihne 
občas asi hodně z nás.Jsem doma třetí týden.
Dva jsem jen proležela,prospala,nic jsem nedělal,nechtěla jsem ani vykouknout ven,
nikoho vidět ani si povídat.Možná kvůli lékům,
ale spala jsem jak když už budu spát věčně.
Teď třetí týden je mi trochu lépe,vzala jsem tužku a papír a kreslím a kreslím dokud není večer.
Jakoby si u toho odpočinu a vrací se mi trochu nějaká nálada a už ne jen ty špatné myšlenky.
Můj partner mi říká pojď,zmož se trochu,celou dobu,
ale nejde to a nemůže mi prostě nijak pomoct.Asi k tomu musím dojít postupně sama.Čeká mě hledání nové práce,protože práci pečovatelky opravdu dělat nemůžu a byla to špatná volba,i když jsem v dobré vůli chtěla být něco platná.Moc se na to necítím,ale budu muset začít znovu.
Když mám den strašně ráda prohlížím Vaše blogy,fotky a příběhy na Instagramu.
Všechno co těší Vás a trochu mi to pomáhá.Věřím,že se z toho brzy dostanu a budu to zase já.
Nakreslila jsem Anie Songe,snílka a vílu jak o sobě říká,častokrát k ní nakouknu pro nějakou radu jak být prostě taková svá,ale moc mi to zatím nejde.Její pozitvní nálada a tolik energie kterou srší mě tak nějak trochu nakopne,ale vím,že každý jsme prostě jiný.Léna Brauner,jemná osůbka malující obrazy jako ze sna je další koho jsem si načrtla a bavila mě.Je opravdu svá a ohromně zajímavá a moc ráda bych ji někdy ve skutečnosti potkala....
Tak Vám tady ty moje obrázky dnes přidám , můžete kouknout,ten kdo mě má na Instagramu si už určitě všiml.Mějte se zatím všichni moc krásně a přeji Vám úžasný víkend <3A děkuju !

Renča









...a moje pořád nejoblíbenější místo v bytě

<3

5 komentářů:

  1. Před třiceti lety jsem vystudovala střední zdravotnickou školu, takže přesně vím, o čem píšeš.
    Péče o ležící pacienty je velice náročná na psychiku, je v tom obrovská beznaděj a denní boj, aby byl člověk schopen dorazit v dobré kondici do práce.
    V oboru už nedělám dlouho a vím, že obdivuji všechny, kdo to dlouhodobě dají bez ztráty kytičky.
    Narovnat psychiku chce hodně času, dej si ho a nikam nespěchej. Brzy začne jaro, bude delší den a ten ti úsměv přičaruje.
    Držím palce, vím o čem píšeš, také jsem tím prošla a není to ostuda, naopak.
    Přeji krásné a lepší dny.

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Renčo, držím moc palce, ať tvůj restart dobře dopadne. Přijde jaro, s ním sluníčko a hned bude lépe..a pořád maluj, protože to děláš moc krásně! Přeji také štěstí v hledání nového zaměstnání! Měj lepší a krásnější dny. Inka

    OdpovědětVymazat
  3. Renčo, četla jsem se zatajeným dechem. Musím říct, že ty pocity znám, i když u mně jsou vyvolány uměle nehodou, přesto je prožívám a dokážu se asi do tebe vžít. Ale úžasná zpráva je, že maluješ, vyvíjíš činnost a musím říct, že moc krásnou činnost - Lénu Brauner mám moc ráda, takže myslím, že bude líp. Jen to chvíli trvá a nedá se to uspěchat, byť by měl člověk sebevětší snahu. Tvoje vyčerpaná psychika a s tím i tělo potřebuje nový restart a to jde pomalu. Tak maluj a přeji ti jen samé lepší a lepší dny.

    OdpovědětVymazat
  4. Kreslíš nádherne!! Umelecká duša nikdy nezahynie:-)
    Viem o čom píšeš, môj blog je o živote s troma autistami s psychotickou poruchou, každý deň odolávam tlaku a inakosti a patologickosti a preto píšem tie krásne veci tak ,,kvetnato,, a opisujem každý pokrok a budovanie, aj keď už nemôžem pri nich tvoriť, (a jak ja by som sa rozkreslila a rozošila a rozštrikovala), tak vytváram doma aspoň harmóniu a život:-)
    Vždy som Ťa povzbudzovala, aj teraz tak chcem:-)
    Pohladenie, pa!

    OdpovědětVymazat
  5. Renčo, moc pěkné malůvky! A úplně chápu Tvoje pocity... Velice obdivuji všechny, kdo pracují s pochopením a láskou nejen s "ležícími", ale vůbec se seniory. Moc potřebná a záslužná práce, ale není pro každého! Držím palce, ať najdeš "to své místo". Blanka

    OdpovědětVymazat

Eklektický styl mě baví

Hezké pondělní odpoledne, narazila jsem pro mne na úžasnou návrhářku  LAURU KARASINSKI a její styl bydlení je pro mne naprostá pe...